Ve středu 6. října naše škola dovršila sto dvacet let své existence. Při této příležitosti jsme pro žákyně a žáky připravili mimořádnou výuku – v některých třídách jsme například uspořádali besedy s pamětníky, v některých předmětech jsme výuku vedli s ohledem na rok 1901, děti výročí oslavily vypuštěním balónků a hudbou, nechyběl ani dort, ani sváteční projevy řečníků. Pozdní odpoledne a večer se nesly ve znamení bujarých a úctyhodných oslav. Níže vám, milí čtenáři a příznivci školy, přináším záznam onoho slavného dne tak, jak jsem ho sám viděl a prožil.
Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře,
bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.
Za našich mladejch let bejval svět jako květ,
bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.
Tahle lidová píseň, již jsme si 6. října dopoledne zapěli s dětmi u lípy před školou, ve mně vždycky vzbuzovala dojem, že tenkrát, za mlada bylo lépe. To ale text přímo neříká. Vždyť jenom oznamuje, že bylo dobře. Nezmiňuje doslova, že je dnes zle, špatně. Současnost zkrátka nehodnotí. Když jsem byl malý, zpívávala mi Bejvávalo moje babička (která má shodou okolností narozeniny ve stejný den jako naše škola, tedy 6. října – Na zdraví!). A v mém tehdejším, dětském vnímání jsem to zkrátka pochopil tak, že dobře už bylo, ale my že máme smůlu, ty dobré časy jsme nestihli, narodili jsme se příliš pozdě. A když jsem se s nadšením dívával na filmy s Adinou Mandlovou, Hugo Haasem (Hugo by letos také oslavil stodvacítku) a dalšími hvězdami našeho předválečného plátna, jen jsem se v tomto pohledu na minulost utvrzoval.
Ale pak, když jsem se začal vzdělávat v dějepise, se postupně začaly vynořovat hrůzy a děsy 20. století, jejichž smysl jsem nedokázal pochopit – jako by se naše nedávné dějiny naprosto vzpíraly tomu, co jsme jako porevoluční děti prožívaly. A smysl téhle písničky se mi čím dál více vzdaloval, a dokonce ji nemám rád.
Nesmíme se však unáhlit! Pokud vím, jedná se o píseň lidovou, takže může mít svoje kořeny hlouběji než v historii posledních 120 let, ba ani nemusí být odkazem na nějakou konkrétní dobu. Možná je to prostě jenom odvěká představa lidského rodu, vzpomínka z rajské zahrady. Anebo to ani není vzpomínka, nýbrž prorocká vize, představa zářné budoucnosti, přežívající však v hávu minulosti. Poněvadž pokud lidstvo uvěří, že bejvávalo dobře, snad si řekne: „No tak když bylo dobře kdysi, tak proč by nemohlo být zase dobře někdy v budoucnu? A což takhle pro to něco udělat, aby bylo zase dobře?!“
K takovýmto úvahám mne dovedla nová sloka této starobylé písně, kterou doplnil náš nový pan učitel angličtiny a sbormistr David Válka. Zde jest:
trumpetka sólo
Bude zase, bude zase, bude zase dobře,
bude zase, bude zase, bude zase dobře.
Za našich vnoučátek bude svět jako květ,
bude zase, bude zase, bude zase dobře.
Těžké historické zkušenosti posledních 120 let ve svém projevu připomněli zástupci devátých tříd – Denisa Žežulková společně s Antonínem Blahníkem:
„Jménem žáků a školní žákovské rady bychom i my rádi pogratulovali naší škole k 120. výročí. Za 120 let toho naše škola hodně prožila. Například organizovala ďáblické Závody míru, mnoho politicky motivovaných akcí a zažila spoustu světových událostí. Prožila obě světové války, sametovou revoluci nebo třeba vznik samostatné České republiky. Dnes je domovem nám – nastupující generaci – a doufejme, že bude domovem i těm dalším. Naše škola je naším druhým domovem, dává nám vzdělání a díky ní jsme takoví, jací jsme teď.“
Současná generace žáků ďáblické základní školy jistě žije v lepších materiálních podmínkách než generace předešlé (ale není tomu tak ve všech regionech ČR) a také má čím dál větší svobodu ve vyjadřování. Avšak je zde jedna závažná zkušenost, kterou Tonda s Deniskou zapomněli zmínit, přestože se jich bezprostředně týká. Karanténa, lockdown, koronakrize – žáci a žákyně nemohli chodit do školy. K tomu připočtěme mnoho nečekaných úmrtí, která tato nemoc způsobila. Jsem rád, že si naši deváťáci váží vzdělání, a těší mne, že se ve škole cítí jako doma.
A dalšího deváťáka, Daniela Krauze, jsem se zeptal na jeho dojmy z oslavy našeho výročí:
„Ve večerních hodinách po lampionovém průvodu na všechny účastníky večerního programu čekala tzv. sladká tečka v podobě domácích buchet. Každá byla označena malou školní vlaječkou, logem celého výročí a nápisem, s jakou jsou náplní. Celkem byly tři – tvarohové, povidlové a makové. Za to především děkujeme našim paním kuchařkám, které nám zajistily skvělý gurmánský zážitek. Ten, kdo vydržel i po výborných buchtách, toho čekal krásný ohňostroj. Nebe, které obklopuje naši školu, se zbarvilo do různých barev. Barvám na obloze přihlíželi nejen učitelé, ale i obyvatelé Ďáblic a Březiněvsi. Pozvání na naši oslavu přijal jak pan starosta Ďáblic Ing. Miloš Růžička, tak i starosta Březiněvsi pan Ing. Jiří Haramul. Ohňostroj byl nádherný a veliký. Dali jsme tak světu najevo, že naše škola slaví. Nebyl to jediný způsob, kterým jsme to světu oznámili. Již v dopoledních vyučovacích hodinách obdržel každý žák balónek nafouknutý heliem. Na provázek u balónku jsme si navázali malý papírek, na kterém stálo:
Fakultní ďáblická škola
www.skoladablice.cz
slaví 120. výročí od svého vysvěcení.
Při této příležitosti žáci a zaměstnanci
vypustili do světa zprávu o výročí školy.
Z druhé strany jsme nálezce papírku požádali o podání zprávy, kde ho nalezl, na adresu pana ředitele se svým jménem a třídou. Celá škola je zhruba kolem půl jedenácté vypustila a na 400 balónků vzlétlo vzhůru k nebi. Byl to krásný a zajímavý pocit.“
Ke dni vzniku tohoto článku (14. října) jsme měli ve škole dvě zpětné vazby o tom, kam balonky doputovaly. Jeden byl nalezen v Mšenu u Mělníka a druhý v Doksech.
V půl páté odpoledne se škola začala plnit lidmi, venku na rynku vystoupala na pódium místní honorace, doplněná čestnými hosty, a schylovalo se k výročním proslovům a pozdravům. Pan ředitel Josef Buchal přivítal všechny návštěvníky oslavy a představil čestné hosty: pana profesora Michala Nedělku, děkana Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, pana Jana Hrdličku, místostarostu Ďáblic, pana Jiřího Haramula, starostu Březiněvsi, paní Miladu Bulirschovou, bývalou paní ředitelku, paní Šťastnou, předsedkyni spolku Parkán, a manžela bývalé paní ředitelky Jany Gothové pana Ivana Gotha v doprovodu jeho dcery Ivany Gothové. V průběhu oslav přibyl i pan starosta Miloš Růžička. A začaly projevy, zdravice a blahopřání.
Pan ředitel v první řadě poděkoval všem zaměstnancům školy, již se zapojili do přípravy oslavy výročí naší školy. Zvláštní dík poslal organizátorkám oslavy – paní učitelce Vladimíře Nepomucké a paní vychovatelce Vlastě Poláčkové. Rovněž poděkoval sponzorům oslavy: panu Vladimíru Michkovi, panu truhláři Janu Klierovi, panu Tomáši Nápravníkovi, ďáblické restauraci Červený mlýn, ďáblické pobočce firmy Partners. A nezapomněl poděkovat ani 68 rodinám, jež přispěly různými dobrotami, na nichž jsme si mohli pochutnat. Velikánský koláč, z nějž ochutnali snad všichni přítomní, přinesla rodina žákyně Natálie Pilařové.
Pan místostarosta Jan Hrdlička řekl, že vzhledem k výročí naší školy máme na co býti hrdi, připomněl však, že „nežijeme jenom v minulosti“, a upozornil na plánovanou výstavbu nového pavilonu, který bude postaven na místě dnešního hřiště a bude sloužit k výuce předmětů, jako je svět práce, výtvarná výchova apod. Bude tam totiž cvičná kuchyňka, řemeslná dílna a atelier. Navíc tam vznikne multifunkční sál – na ten se těším nejvíc! Nakonec pan místostarosta popřál přítomným pamětníkům: „Přeji vám, abyste potkali co nejvíce spolužáků a spolužaček.“
Poté se chopil slova pan Jiří Haramul: „Jsem absolvent této školy, mí dva synové jsou také a mí dva vnuci v současnosti chodí do této školy.“ A popřál nám: „Přeju vám všem a škole jen to nejlepší do budoucna.“ – Děkujeme pěkně!
Pan profesor Nedělka nezůstal stranou a vyslovil zvláštní, poetickou představu o minulosti školy: „Ve stěnách budovy jakoby byly vepsány hlasy těch, kdo sem chodili. Hlasy ne vždy radostné, ale snad ty radostné převažují. Přeji této škole, aby ty další hlasy byly především ty radostné. Takže hodně štěstí této škole!“ Pan děkan a pan ředitel spolu zdůraznili, že si váží společné spolupráce obou škol.
Nakonec pan ředitel představil nový školní (samozřejmě že výroční) stolní kalendář, který již dopoledne obdrželi všichni žáci, rodiče a přátelé školy si je pak mohli zakoupit u školního stánku přímo na oslavě, kde se dal pořídit kromě školních triček a dalších suvenýrů také školní med od školních včel, které v Ďáblicích chováme. Kalendář vytvořily paní učitelka Lenka Zemanová a paní asistentka ředitele Daniela Čápová, med stočili páni učitelé Jiří Zeman a Michal Sevruk. Na oslavu výročí byly připraveny další četné upomínkové předměty: praporky, placky s logem a trička.
A abychom si připomněli doby dávné, přečetli jsme si první zápis školní kroniky:
„Dne 6. října vykonáno vysvěcení nádherné nové budovy školní veledůstojným p. P. kanovníkem a kníž. arcb. vikářem v Líbeznicích p. Štěpánem Pittnerem, jemuž assistovali Důstojný p. P. farář M. Samek a kaplan Fr. Macháček z Proseka a katecheta obec. škol z Vysočan p. J. Stamfest.
Obřadu svěcení zúčastnili se dále Pan c. k. místodržitelský rada J. Řehák, p. c. k. okrs. šk. inspektor Antonín Söhuler, Jeho Milost general řádu křižovníků s červenou hvězdou p. V. Horák, jakožto držitel zdejšího velkostatku Veledůstojný p. P. Čeněk Ibl, podpřevor rytířského řádu Maltanského jako zástupce převora co držitele velkostatku Březiněveského. P. Dr. Karel Bachoffen, nájemce dvora z Březiněvse, stavitel
p. J. Máša z Libně, celé obecní zastupitelstvo obcí Ďáblic a Březiněvse v čele se svými starosty, místní školní rada, Podporující spolek „Svornost“ a „Bratrstvo“ v Ďáblicích s hudbami, sbor „Dobrovolných hasičů“ zdejších a veliké množství občanstva zdejšího i cizího.
Celá obec oděla se ku tak významnému dni hávem slavnostním, nebylo domu, aby nebyl prapory říšskými i zemskými ozdoben. Počasí samo přálo slavnosti tak důležité.
Mládež shromáždila se ve staré škole, odkud vyšlo se o desáté hodině do zámecké kaple, kdež sloužena slavná mše svatá, při níž zapělo přítomné učitelstvo mši od Horáka. Poté nastoupil průvod cestu do nové budovy školní. Napřed družičky, školní mládež, shora uvedené spolky a korporace. Když průvod přibyl před vchod, byl světitel uvítán případnou řečí pronesenou družičkou Annou Stejskalovou, dceruškou pana starosty. Po vysvěcení veškerých místností rozlehlé budovy, shromáždili se přítomní pokud místo stačilo v ozdobené síni číslo 3, kde veledůstojný pan kanovník, co světitel promluvil ku přítomným dítkám řeč účinnou klada jim na srdce, aby školy si vážily a ji plně navštěvovaly, aby tak aspoň splácely veliký dluh, jež povinni jsou tím, kdož náklad na školu nesli.
Poté poděkoval pan starosta František Stejskal veledůstojnému pánu p. světiteli školy, všem se dostavivším hodnostářům zejména panu c. k. okresnímu hejtmanu Řehákovi, p. c. k. okresnímu inspektorovi Antonínu Söhelurovi, generalu řádu křízovníků Horákovi, Čeňku Iblovi podpřevoru a všem hostím a odevzdal klíče nové budovy školní řídícímu učiteli panu Františku Černému, který přijímaje klíče z rukou pana starosty sliboval jménem celého sboru, že se přičiní, aby ze svěřené jim mládeže vychovali věrné poddané císaři, věrné syny vlasti i církve. Potom družička Božena Vorlíčková v dlouhé a zdařilé řeči děkovala všem, kdož jakoukoli účast měli ve zbudování této nádherné nové budovy školní vzpomínajíc, jak vypadala původní chaloupka škola.
Poté zapěna byla nadšeně císařská hymna a obecenstvo rozešlo se prohlídnouti novou budovu. Slavnost ukončena hostinou.“
Po slavnostních řečech, zdravicích, projevech, proslovech a blahopřáních jsem se šel podívat do třídy, v níž byly vystaveny kroniky naší školy, sepsané průběžně za dobu 120 roků její existence. Ostatně z nejstaršího, tedy prvního zápisu pan ředitel citoval.
Pamětníci, snad kamarádi od školních let, spolužáci, dnes již postarší, se se zájmem sklánějí nad vystavenými kronikami a hledají svůj ročník: „Sedmdesátý léta, to už jsme tu nebyli. Padesátý léta, to jsme tu ještě nebyli. Čtyrycet vosum, to je taky daleko.“ A po chvilce jeden z nich nadšeně vykřikne: „Tady to je!“ Pak prohlížejí fotografie: „Už jsme se našli. Všechny tyhle učitele známe.“ A pak se další z absolventů začte do meziválečné kroniky: „Rok dvacet sedum, to je první republika. No, jak se ještě tenkrát hezky psalo!“ A bývalý spolužák mu odpoví: „No my jsme tak taky začínali – násadka, kalamář – a jak se hezky psalo!“ – „No, museli jsme,“ uzavírá jiný pamětník.
Mne zaujal zápis z roku 1948: „Den 1. září 1948 je svátkem československé školy. Od tohoto dne platí na celém území nový školský zákon Zdeňka Nejedlého, na našich školách bude se vyučovati podle nových lidově demokratických osnov […] znamená revoluční zlom starého školství […] nová škola stává se školou radostnou, nikoliv mučírnou.“ Tak takto v roce 1948 vítali nastupující diktaturu KSČ. Na to, jak to vypadalo v praxi, se ptejte pamětníků a učitelů dějepisu. Já jdu raději do další třídy.
Když jsem vykročil ze „třídy kronik“, ocitnul jsem se na koncertě. Ve dvoraně totiž právě probíhalo hudební vystoupení pod vedením pana učitele Martina Kuxe a paní vychovatelky Markéty Skalové.
Mým hlavním cílem však byla učebna fyziky a chemie, která se měla konečně dočkat slavnostního uvedení do provozu. O této místnosti se poslední dobou hodně mluvilo, avšak doposud jsem ji nenavštívil. Po cestě jsem míjel mnohé nástěnky, vyzdobené ve slavnostně-pamětním stylu, téměř všechny obsypané zaujatými návštěvníky s hltavýma očima. Schodiště zdobila hejna plovoucích ryb. (Jsem pořád ještě ve škole, nebo proplouvám oceánem?)
Konečně jsem se přiblížil k učebně přírodních věd. Ale dostat se dovnitř bude asi problém, řekl jsem si, třída je již naplněna k prasknutí. Už to začínalo vypadat, že zůstanu na chodbě a že se budu muset spokojit s partií pinčesu, jejž tady hraje pan učitel Šíma s některými z žáků.
Nakonec jsem se do nabité učebny přece vecpal. A to, co jsem tam viděl, si asi budu dlouho pamatovat. Kouzla, obdivuhodné přeludy, bobtnající hmota, hořící, planoucí či prskající ohně, mračna dýmu různých barev, ba i zázraky novozákonních rozměrů! Pan učitel Jiří Zeman, oblečen v bílém plášti, si pohrával se zkumavkami a s naprostým klidem a v dobré náladě prováděl jeden pokus za druhým. Asistovala mu paní učitelka Radka Nosková. Ta začala tím, že Jirku Zemana i s jeho bratrem zapálila. Oni však ani nemrkli a po rychlém vzplanutí zase pohasli – a dokonce to přežili.
Provedené pokusy (kouzla) v návštěvnících vyvolaly obrovské nadšení. A mně to nedalo a poprosil jsem strůjce těchto zázračných úkonů o vědecké vysvětlení jednotlivých procedur. Přináším vám tedy krátký rozhovor s panem učitelem Jiřím Zemanem.
Milý Jirko, můžeš nám prosím prozradit, co se ve skutečnosti skrývá za jednotlivými „kouzly“, která jste nám předvedli? Tak začněme třeba bengálským ohněm.
Kapka kyseliny sírové spustí oxidační reakci, tedy dojde k prudké reakci s cukrem – hoření. Dusičnan určí barvu plamene. Plameny mohou mít různé barvy, na podobném principu je vlastně založena zábavná pyrotechnika.
A jak proběhlo upálení medvídka-čaroděje?
Tavenina chlorečnanu draselného je silné oxidační činidlo. Reaguje s kolagenem, obsaženým v gumovém medvídku prudkým hořením. Podobně by reagovala například chrupavka nebo šlacha, ale medvídek je přeci jen hezčí na pohled.
Jak se vám podařilo vyvolat džina?
Při nasypání manganistanu draselného do peroxidu vodíku dojde k jeho rozkladu za prudkého vzniku kyslíku a vodní páry – džina.
Teď už vím, že džin je ve skutečnosti kyslík a vodní pára. A jak došlo k bobtnání sloní zubní pasty do ohromných rozměrů?
Peroxid vodíku se rozkládá za vzniku kyslíku, děj je katalyzován jodidem draselným. Saponát „může“ za pěnu. Barva je dána „příchutí“ jaru.
Také jsme viděli, jak jsi po vzoru Ježíše provedl proměnu vody ve víno. Bohužel jsi to víno pak zase změnil zpátky ve vodu. Proč?! A hlavně jak?
Indikátor fenolftalein mění barvy: v kyselině je čirý, v zásadě rudý. V jedné zkumavce byla kapička louhu, v druhé kapka kyseliny sírové. „Víno“ jsem raději přeměnil zpátky na vodu, aby to nikoho nenapadlo pít.
Kyselina sírová asi nebude mít nic společného se sýrem. Škoda, k tomu vínu by trocha sýra přišla vhod. Jirko, jak jsi přežil podřezání žil na ruce?
Dvě soli – thiokyanatan draselný na ruce a síran železitý na noži – spolu reagují za vzniku červené sraženiny. Raději ale používám tupý nůž.
A jak to, že jste s bráchou hned zkraje neuhořeli, když vás Radka zapálila?
Bubliny z bublifuku jsme naplnili propan-butanem. Ten hoří rychle, takže nás nepopálil. Je potřeba si ruce namočit onou směsí (voda, jar a glycerol), stejně to ale nějaké chlupy občas odnesou.
Děkuji pěkně za vědecké objasnění jevů, které se mi zpočátku zdály být kouzly a zázraky. Teď vím, že věda dokáže vysvětlit ledacos. A kdo zná vědu, ten má navrch a je vždy o krok napřed. Ještě by mne ale zajímalo, kdo vlastně přišel s nápadem zařídit specializovanou učebnu chemie a fyziky?
Škola vždy potřebovala odbornou učebnu, takže jsme se všichni shodli. Kdo přesně přišel s prvotním nápadem nevím, přišlo mi to jako jasný krok ve vývoji naší školy.
Tak to jsem rád, že už máme laboratoř, v níž můžeme svobodně bádat, a naplňovat tak koncepci školy v duchu hesla „od pokusu k teorii“! Kdo všechno se podílel na vzniku nové učebny?
Za obec zvláště pan místostarosta Hrdlička, za školu měl projekt na svých bedrech pan ředitel Josef Buchal, který se opíral o tým spolupracovníků. O ekonomickou stránku věci pečovala paní ekonomka Eva Málková a dále paní učitelky Radka Nosková a Lucie Kujalová. Projekt vypracoval pan Václav Škarda v Atelieru K2, stavební práce vedl pan stavitel Vladař, nábytek a vybavení zajistil pan Zdeněk Kotek z firmy KXNCZ.
A já doplním, Jirko, že ty jsi na realizaci nové odborné učebny nechal taky pořádný kus práce. Všem vám za to děkujeme a těšíme se na další pokusy!
Po pokusech mnohým značně vyhládlo. Naštěstí byla škola na takovou možnost připravena a vybavena. Všude bylo tolik jídla, že se to snad ani všechno nestihlo sníst. Kromě ovocných a moučných lahůdek, jež do školy nanosily děti a jejich rodiny, se na rynku grilovalo maso a čepovaly se nápoje. K hostině nám vyhrávala dechová hudba. Každý si přišel na své a všichni měli příležitost si popovídat a radovat se z výročí školy.
Po setmění následoval světélkový průvod lampionů, totiž lidí svítících si na cestu lampionky. V čele průvodu se tyčily vlajky – česká a školní. Pod vedením pana učitele Zdeňka Rajtra, pana ředitele a pana zástupce se obešla půlka Ďáblic. Dechovka šla také, aby to procesí mělo náležitou slávu a rytmus. Průvod se zastavil v areálu mateřské školy, kde vyslechl kulturní produkci předškolních dítek. Takto posilněni se účastníci průvodu odebrali zpět ke škole, čímž kruh uzavřeli. Pan učitel Tomáš Novotný, zástupce ředitele, češtinář a dějepravec v jedné osobě, to komentoval slovy: „Linulo se to jak římská legie.“ A tam, na rynku před školou, kde se odehrávají všechny slavné chvíle našeho vzdělávacího ústavu, jsme byli všichni, mile překvapeni, stiženi oslňující září bouchajícího a třeskutého ohňostroje. To opravdu nikdo nečekal!
Bc. Martin Matoušek, učitel českého jazyka, ve spolupráci s kolegy
