Indiáni – indiánská návštěva ve škole

Historie a současnost jednoho indiánského kmene

 

Kdo jsou Čerokíjové

 

Na úpatí Great Smoky Mountains se rozkládá indiánská rezervace Cherokee se stejnojmenným městem. Teritorium nazývané Qualla Boundary je snad jedinou rezervací v Americe založenou v původní vlasti jednoho z kmenů. Čerokíjové jsou prvními známými obyvateli velké oblasti, kde o staletí později byly přistěhovalci z Evropy založeny dnešní státy Tennessee, Alabama, Virginia, Georgia, obě Karolíny a Kentucky. I když jejich domovem byly hory, kočovali Čerokíjové téměř po celém území USA.

 

Indiánská vesnička Oconaluftee je indiánský skanzen představující život Čerokíjů v roce 1750. Je to doba, kdy mírumilovní Čerokíjové byli jedinými obyvateli Kouřících hor, živící se zemědělstvím a lovem. Ve stáncích předvádějí indiánské ženy své prastaré umění – pletou barevné košíčky roztodivných, pásky z barevných nití, hrnky a džbánečky. Muži vyrábějí zbraně nebo kánoe.

Velmi zajímavá je návštěva muzea, která se nachází za mohutnou dřevěnou plastikou znázorňující hlavu náčelníka Sekvoji. Expozice nás seznamuje s dějinami indiánů, kteří sem přišli ze Sibiře přes Beringovu úžinu již před 13 000 lety a vytvořili bohatou kulturu.

http://irokezove.unas.cz/historie/french_indian_war.htm

http://www.turistika.cz/mista/cherokee

 

Jihovýchodní kmeny

 

Čerokíové

Potokové (Kríkové)

Seminolové

Čikasové

Čoktové

 

Čerokíové  (Cherokee, asi z jaz. Kríků Tchiloki = Lidé jiné řeči, vl. název Ani Yun-wiya = Praví lidé)

 

Na úrodném jihovýchodě se do konce 16. st. vyvinula úctyhodná civilizace.

Tamější kmeny žily ve vesnicích budovaných podle přesných plánů.

Mírné zimy, dlouhá léta, spousta jelenů a medvědů, vydatné srážky – ideální pro růst plodin – to vše zaručovalo spokojený život indiánů.

Byly zručnými zemědělci i lovci, rybáři i sběrači.

Měly vyvinutou medicínu.

Během následujících tří století si tito lidé osvojili zemědělské techniky bílých, sepsali své zákony (roku 1821 vytvořil Sequoyah první indiánské písmo).

Představte si, že spíte v čikí, vaší oblíbenou hrou je čankí a ke svačině máte sofkí (ovesná kaše).

Velké hromady

První lidé, kteří po sobě zanechali stopy, byli staří stavitelé mohyl někdy v roce 1300 po Kristu. A jaké to byly stopy? Zemní mohyly vysoké až 30,5 metru, budované postupně. Nejmohutnější z mohyl, jež sloužily jako hrobky, památníky, rituální místa, a dokonce jako základy chrámů, se stavěly pravděpodobně 200 let.

Usazování

Potomci stavitelů mohyl se rozšířili po celém JV od Great Smoky Mountains (jižní část Appalačského pohoří) po břehy řeky Mississippi a bažiny na Floridě. V této štědré krajině se zakládaly stálé vesnice. Obvykle v nich nechybělo náměstí s veřejnými budovami – včetně potní chýše určené jen pro muže – a tržištěm. Na tomto otevřeném prostranství se konaly tance a obřady a hrála se starodávná hra s diskem zvaná čankí. Kolem náměstí byly roztroušeny menší obytné domy ze skřípiny a kůry. V oblastech, kde panovala velká vedra, žili lidé v čikí, chýších s doškovou střechou, vyvýšenou nad úroveň okolí, aby do nich nemohli hadi a jiná bažinná havěť. Na okolní zemědělské půdě pracovali všichni členové kmene. Pěstovali ponejvíc kukuřici, ale i tykev, sladké brambory a melouny. Děti svým křikem plašily zvířecí zloděje semen a semenáčků.

Klanová hierarchie

Vesnice Potokú (Kriků) byly uspořádány do klanů, v jejichž čele stál Miko (náčelník). Disponoval větší mocí než řada jiných náčelníků a byl také pestřeji pomalovaný – obličej mu zářil zčásti červeně a zčásti černě. Nosil přepychovou čelenku z dlouhých labutích per. Důležité kmenové pozice zastávali rovněž kněží, vypravěči a svatí muži. Co se týče náčelníkových poddaných, s dětmi se zacházelo slušně, ale chlapci měli těžší život. Zatímco dívkám zůstalo jejich jméno na celý život, chlapci si ponechali dětské jméno až do doby, kdy vykonali nějaký odvážný či statečný čin, jímž si vysloužili jméno lepší. Tlak na ukořistění skalpu – a tím i získání úcty všech obyvatel vesnice – byl tak velký, že chlapci někdy zabíjeli i své druhy. Jakmile chlapec prošel zkouškou, začal se ohlížet po nevěstě. Nepotřeboval žádný prstýnek – ženich jednoduše položil na práh domu své vyvolené mrtvého jelena. Pokud jej dívka uvařila a podávala k jídlu, sňatek byl zpečetěn.

Tetování

K nejobvyklejším zvykům JV kmenů patřil rituál tetování. Zatímco vy byste někoho známého políbili nebo mu potřásli rukou, na JV bylo zvykem vyškrábat si po celém těle různé ornamenty, často ostrou rybí kostí. Muži se takto „krášlili“ před velkým lovem, významnou bitvou či důležitým obřadem. Někdy se tetování provádělo neposlušným dětem, aby zlo uvnitř jejich těla vyšlo ven. Dalším zvláštním zvykem byl rituál pití „černého nápoje“ vařeného z listů cesmíny. Věřilo se, že jde o dar Velkého ducha. Běžně se pil necelý šálek (nebo plná vydlabaná tykev) po ránu na posilněnou. Silný odvar – někdy natolik, že přiměl ke zvracení – do sebe lili válečníci, aby očistili své tělo a mysl před bojem, nebo chlapci při obřadu vstupu do dospělosti.

 Slavnost zelené kukuřice

Největší oslavou téměř u všech JV národů byla každoroční Slavnost zelené kukuřice na počest zrání této ceněné plodiny v pozdním létě. Vesničané dali do pořádku své domy – uklidili a opravili, co bylo třeba –, vyrovnali dluhy a udobřili se mezi sebou. Poté si tělo potetovali slavnostními ornamenty, popili trochu černého nápoje a uhasili oheň ve všech ohništích. Z kukuřičných klasů z nové sklizně byl zapálen nový oheň a hodování a oslavy mohly začít.

Přesídlování

Po několik generací neviděly JV národy žádný důvod k opuštění svých stálých území. Avšak po půdě, která jim tak dlouho dávala hojnost obživy, zatoužili jiní. Ve 30. letech 19. století byly přeživší kmeny nuceny přesunout se do rezervací v Oklahomě. Cestu nevydrželo a během ní zemřelo tolik indiánů, že se pochodu začalo říkat Cesta slz.

 

 Co byla „slzavá cesta“?

 

Na počátku 19. století Evropané prahli po nových územích. Úrodná oblast tzv. „Pěti civilizovaných kmenů“ na jihovýchodě byla obzvlášť žádaná. Tyto kmeny vytvořily vyspělé státní zřízení – vybudovaly školy, knihovny, nemocnice, pekárny. O dodržování všech zákonů se starala jejich vlastní ústava a nejvyšší soudní dvůr.

V roce 1830 podepsal prezident Jackson zákon o přesídlení indiánů. Měla jim být odebrána veškerá půda mezi východním pobřežím a řekou Mississippi výměnou za oblasti západně od této řeky.

Mnohé kmeny tuto výměnu akceptovaly, ale některé se vytrvale bránily. V zimě 1838/39 Američané násilím přesídlili Čerokíe, kteří svou zemi nechtěli opustit. Zvláštní zákon přijatý kongresem v roce 1830 vyhrazoval indiánům takzvané Indiánské teritorium v Oklahomě. Většina Čerokíů byla donucena k přestěhování na západ.

Byl to jeden z největších přesunů indiánů s vojenským doprovodem.Poháněno armádou táhlo 16 000 Čerokíů po více než 1 000 km dlouhé „slzavé cestě“, přes močály, lesy a řeky. Přes 4 000 indiánů zemřelo cestou ve sněhu, z hladu a vyčerpání, po hadím uštknutí či na choleru.

Ten, kdo se snažil zůstat ve své původní vlasti, byl zastřelen. Několika stovkám indiánů se podařilo uprchnout a schovat se v horách. Později vykoupili části své země nazpět a jejich potomci tam žijí dodnes.

Nyní se Čerokíové živí, podobně jako jejich předkové, převážně farmařením nebo námezdní prací.

Dělí se na dvě větve: východní a západní – v Oklahomě (v počtu 250 000) a malou východní skupinu v Severní Karolině tvoří asi 13 000 Čerokíů. Roku 1842 si tam vynutila zřízení rezervace.

 

Čerokíové dnes

 

Přesídlení Čerokíové se nenechali zlomit. V Indiánském teritoriu se Čerokíové stali součástí Pěti civilizovaných kmenů.  Zúrodnili svou nově nabytou zemi, postavili nová hospodářství a začali s chovem krav a ovcí. Vládli si sami, měli své vlastní policejní oddíly a doufali, že budou uznáni jako nezávislý indiánský stát.

Ale v roce 1906 byla jejich samostatnost zrušena, na tomto území vznikl v roce 1907 další stát USA Oklahoma a Čerokíové se stali občany USA. V roce 1935 si však opět zřídili kmenovou organizaci.

Dnes žije v Oklahomě více než 250 000 Čerokíů. V čele tohoto národa stála v letech 1985–1995 dokonce žena – Wilma Mankiller. Celkový počet Čerokíů dosahoval v roce 1993 přibližně 300 000, což představuje po kmeni Navaho největší indiánskou skupinu obyvatelstva v USA.

Ale některé zdroje uvádějí číslo mnohem nižší, a to 70 000 lidí, již se hlásí k Čerokíům, avšak jde většinou již o míšence mluvící anglicky. Tradičním způsobem života žije asi 15 000 z nich.

Zdroje:

Mnislav Zelený, Indiánská encyklopedie, Indiáni tří Amerik, Albatros 1994, str. 29, 34-35.

Signe Seiler, Indiáni Severní Ameriky, Fraus 2005, str.42-43.

Laura Bullerová, Indiáni, Zasvěcený pohled na kmeny a tradice, Slovart 2003, str. 50-53